Nemám vůbec hudební sluch, hudbě dlužim velký dluch. Přitom hudba mě opravdu baví, krásná píseň duši uzdraví, umět hrát, nebo zpívat a taky trochu meditovat. Hudba ti dá vzpomínky, přivede na jiné myšlenky. Hudba tě zaplaví radostí, někdy je plná bolestí. Hudba dává chuť do života, ale občas přijde i prázdnota.
Tak na toto téma můžu psát obsáhlé statě, stejně, jako bylo na drogy, protože o smrti vím své a bere mi mé nejbližší, já se jí nebojím, jen se bojím, že mi vezme ty co nejvíc na světě miluju a už to ne jednou udělala :-( Když si vezme mě, tak to neřeším, protože aspoň budu s těmi nejbližšími, život si brát nechci a ani nebudu na to jsem srab? I když Rampa na to napsal krásný příběh a je to naopak srab budu, když to vzdám ;-) Tuhle báseň tu už možná máte, ale skvěle se hodí na tohle téma ;-) :-)
Já nebojím se smrti, ani hodiny, kdy vzejde...
Žádného z nás, stejnak neobejde...
Já nebojím se té malé osůbky ukryté v hávu...
Kvůli smrti, já neztratím přece svou hlavu...
Prý smrt, jen na druhou stranu je cestou...
Tím i já, tak stávám se optimistou...
Prý krásný pocit, a bílé světlo vás vítají...
A lidé co důvěrně znáte, klid do duše šeptají...
Já nebojím se, té postavy v černém hávu...
Postavila jsem, i vodu už na kávu...
(PS: Ale jen co se týče mojí smrti, ta co si brousí zoubky na to jediné co mi zůstalo a je mi to nejcenější v srdci, tak té chci nachystat past, zavřu jí do sudu, glo glo glo ;-))
